Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejvzdálenější historie panství

Název obce Smrdov pochází ze staročeského slova Smurdi, což znamená dělný lid v zemědělství. Název Smrdova se prvně připomíná a je skutečně písemně doložen z r. 1226, za doby Přemysla Otakara I. Už v tomto roce byl svobodným městečkem s hradem a tvrzí hrazenou, se svobodným trhem, který se konal pravidelně každé pondělí. Měl i své hrdelní právo a spravedlnost (soudy) Připomeňme si dosud užívání pomístného jména „Na spravedlnosti“ při cestě k Lubnu, kde prý šibenice stávala a popravy se vykonávaly. Podle tradovaného ústního podání (zapsáno r. 1862), stával prý hrad a tvrz, příkopy a silnými zdmi hrazené a opevněné, v místech dnešního kostela a domů čp. 50, 51, 52, 53, 54, 55 a 76.

Obrazek

(viz snímek středu vsi s vyznačením usedlostí, kde se rozkládala původní tvrz). Zejména v domě čp. 54 a 55 se našly při stavbě silné zdi a v domě čp. 53 se našly ve studni i staré peníze.

V několika písemnostech se uvádí, že hrad založili a tvrz vystavěli Lichtenburkové, pánové z Lichnice

Něco o tomto rodu

(Strana 32 knihy A. Sedláčka Hrady, zámky a tvrze – Čáslavsko)

„Pominouce Hájkových smýšlenek o založení Lichnice r. 807 hned přikročíme k dějinám z pravých pamětí sebraným. Lichnice dostala při svém založení jako hrad kamenný jméno Lichtenburg, jako by se řeklo hrad na Světlici. A jméno Světlice se naší hoře dostalo proto, že kdykoli ji slunce vycházející zkrze oboje hory svou září osvětlovalo, tak se od ostatních hor lesem porostýích světlostí svou odrážela. Hora tato náležela tuším ke konci 12. Století Smilovy Světlickému, předku Ronovcův, kteří erbovní své znamení dvou ostrví ( ostrva – kmen stromu s nakrátko uříznutými větvemi, která sloužil jako žebřík pozn. a.) po německu ron jmenovali a jméno to také osadám od nich založeným přikládali. I zdá se nám, že Smil Světlík neb Světlický, jenž byl v r. 1193-1197 druhem knížete Přemysla, v jeho vyhnanství s ním podlé pověsti chléb v kole chodě vydělával, nějaké sídlo na místě Lichnice měl. Když však Smil kdysi v roce 1211 - 1216 zemřel, synové jeho Jindřich (r. 1219 - 1252) a Častolov (r.1216 - 1253) zvolili si za přední místo Žitavu, buď, že otec jejich, aneb oni tudíž královský úřad purkrabství dostali a dědičně na se potáhli. (Žitava – dnešní Zittau v Německu blízko našich hranic u Hrádku nad Nisou, známé jako středisko Hornolužickýchb Srbů. Dlouhou dobu toto území bylo součástí Českého království).

Jimi došlo k rozdělení rodu; neboť od Častolova pocházeli všichni, kteří se psali z Dubé, Lipého, Pirkštejna, a Klinštejna a statky své v severních Čechách měli; Jindřich pak maje za manželku nábožnou Sibylu, vdovu z Křižanova, měl syny Smila (1243-1269) a Častolova (1255-1269), z nichž tento byl praotcem pánů z Ronova, onen pánů z Lichtenburka Smil zakladatel Lichnice, ještě v roce r. 1249 a 1250 psán byl ze Žitavy a slove poprvé r. 1251 z Lichteburka, poněvadž hrad tento na Světlici po způsobu západním vyzdvihl. Letopisec Žďárský nazývá jej mužem bohatým, bohatýrským a štědrým, velikým jednáním i tělem, slovutným pověstí. My dodáváme k tomu , že Smil byl vzdělán po německu a obratností nad jiné vynikal. Když r. 1247 sám třetí byl vyslán k Mohučskému sněmu, vyznamenal se tu jako smělý turnajník a dostal prý od císaře černého kapra za klenot. Smil bojoval r.1257 u Müldorfu v Bavořích a r. 1260 na Moravském poli. Jako podnikatel a zvelebovatel hor u Německého Brodu vynikal nad obyčejné válečníky toho věku. Byl také pán nábožný a zvláště dobrodinec kláštera Žďárského. Manželku měl Elišku z Kunštatu. Purkrabí na Lichnici byl za něho Bohuslav, který daroval klášteru Žďárskámu ves Slavkovice (dnes známé jako rodiště malíře Oldřicha Blažíčka 1887-1953)

Když Smil zemřel, zdědili po něm synové Jindřich (Hynek), Smil, Oldřich a Remunt kromě otcovského hradu četná zboží v Čáslavsku, zejména výnosné stříbrné doly u Německého Brodu.

Z roztroušených zpráv, avšak bez souvislosti lze znáti, že se tito čtyři bratři od sebe oddělili. Co každý za díl měl, lze jen hádati, nikoli však určitě tvrditi. Německý Brod měli všichni dohromady. Kromě toho držel Hynek Žleby, Smil Ronovec, Oldřich Lichnici s Chotěboří a Remunt zboží Smrdovské (první zmínka o Smrdovu v knize A. Sedláčka).

(Remunt z Lichtenburku je také v jiných pramenech uváděn jako zakladatel městyse Smrdova)

Ten pak r. 1307 postupil hrad Smrdov s městečkem a pěti vesnicemi klášteru Vilémovskému výměnou za jiné příležitější vesnice. Lze za to míti, že hrad nedlouho po tom zanikl. (Tolik A Sedláček)

Remunt vlastnil také Lipnici – zemřel nedlouho po r. 1329 a osudy Lichtenberků se s dějinami Smrdova rozcházejí.

(pokud je skutečně první zmínka o Smrdovu z r. 1226, pak to bylo v době panství Jindřicha Lichtenberka)

Slavný klášter vilémovský založen byl před rokem 1131 šlechticem Vilémem (snad z rodu moravských Kouniců) jako benediktinský konvent. Byl založen při tzv. Libické stezce, která vedla z Čáslavi přes Vilémov, Libici nad Doubravou, Chotěboř a Žďár nad Sázavou do údolí Oslavy. Krajem ještě procházela stezka haberská a želivská. A právě podle těchto stezek postupovala kolonizace zdejšího kraje. Na soustavném získávání nových pozemků a zakládání feudálních panství se již od konce 12. století podílela církev. Na rozdíl od šlechtických panství představovaly statky církevních institucí hned od prvopočátku ucelená a ohraničená území. To byl nesporně i případ Vilémovského kláštera, který významným způsobem zasáhl do kolonizačního procesu na Habersku a Světelsku. Vždyť už při svém vzniku obdržel od zakladatele do vínku 29 vesnic, což bylo tehdy nemalé bohatství.

Vilémovský klášter byl spálen a rozbořen v roce 1421 při jarním tažení pražského vojska spojeného s orebity. V čele těchto husitských houfů stál Hynek Krušina z Lichtenburka a tažení se zúčastnil i Jan Želivský.

(Řada podrobností z počátečního období však zřejmě nebude už nikdy historicky doložena a objasněna, protože nejstarší písemné materiály vzaly za své při vypálení a zničení kláštera husity v roce 1421)

Jak píše A. Sedláček vše klášterství zapsáno r. 1436 Janovi Hertvíkovi z Rušinova, ten jej pak prodal Mikoláši Trčkovy z Lípy

V knize A. Sedláčka se jméno Smrdov v tomto historickém období objevuje ještě při jiných příležitostech: v historiografii obce Tupadly u Čáslavi je psáno, že statek ten, na němž byla tvrz, měl Hynek Tluksa z Čechtic a ten jej prodal r. 1394 Benešovi ze Smrdova. Tento založil nový rod vladyk z Tupadel, obdržel se synem svým Václavem od bratra svého Mikuláše opata Vilémovského vsi Bačkov a Zboží…

V článku o Číhošti se píše, že Aleš z Číhoště měl nechuti a ústrky s Mikolášem, opatem Vilémovským o ves Smrdov, což pak roku 1418 dne 15. září mocnými oprávcemi uklizeno bylo…

 

Za vlády Trčků Z Lípy

Největší majetkové zisky za husitské revoluce a krátce po ní zaznamenal do té doby neznámý zeman z vesnice Lípy u Hradce Králové, Mikoláš Trčka. Základ rodového majetku Trčků vznikl ve středním Posázaví. Při řece Želivce získali majetek vyšehradské kapituly, dále pak statky pražského arcibiskupsví na Křivsoudovsku, část statků louňovického kláštera a roku 1442 Vlašim. Od Jana Hertvíka z Rušínova, jednoho ze sirotčích velitelů pak získal hrady Oheb a Lichnici a z majetku vyvráceného kláštera vilémovského Světlou a s ní i Smrdov. Střediskem rozsáhlého panství Mikuláše Trčky se stal hrad Lipnice, který mu postoupil asi r. 1436 Jan Smil z Křemže, jenž byl jedním z hejtmanů Táborské jednoty. Před ním hrad drželi Landštejnové, kteří jej dostali dědičně od krále Václava IV. v r. 1379. Dceru Viléma z Landštejna Kateřinu si vzal Čeněk z Vartenberka. Čeněk byl horlivým příznivcem Mistra Jana Husa a sám jal se novoty Husovy a jeho stoupenců na svých panstvích zaváděti. Zemřel roku 1425. Po jeho smrti zavládli mezi jeho dědici neshody, nároky na Lipnici si činil Oldřich z Rožmberka, avšak Lipnice se ocitla v držení třetího, totiž již zmíněného Jana Smila z Křemže. Oldřich nakonec od královské kanceláře (r. 1426) vyprosil list, kterým mu „vše zboží Čeňkovo“ král daroval. R. 1429 přistoupil však, jsa „od Smila velmi tištěn na svých zbožích“, ke smlouvě kterou mu právo své k Lipnici úplně propustil a připověděl list na to udělati. Od něj přešla do rukou Trčkovského rodu. (zápis v deskách zemských však byl učiněn až v roce 1452 od Oldřicha z Rožmberka)

Mikuláš Trčka z Lípy

Využívaje tehdejších poměrů, zmocnil se mnohých statků, které mu pak král Zikmund ponechal za to, že byl od něho uznán. Rád sídlíval na Lipnici; odtud vyjížděl na krajské sjezdy a jiná veřejná jednání, zde udílel podaným spravedlnost a jsa pán spravedlivý a mírné mysli, nezřídka volen býval za oprávce mezi stranami a zval je k sobě na Lipnici. Horlivě jsa oddán víře podobojí patřil k té straně, která rázným zakročením polepšení tehdejších řádů prováděti chtěla. Proto stranil Jiříkovi Poděbradskému, pomáhal mu dobývati měst pražských a když Jiřík volen jest za správce (zemským správcem byl zvolen 1452 pozn. a.), Mikuláš, jenž po otci sotva dvorec zdědil, přidán mu jako rada. Ke konci svého života přikoupil ještě Pelhřimov, Kralovice, Herálec, Mladou Vožici a jiné statky drobné.Zemřel r.1453.

Po Mikulášovi zůstali tři synové Burjan, Zdeněk a Mikuláš. Tito bratří podobu několika let společně panství drželi až do smrti Burjana, který jako nejstarší všechny statky prakticky spravoval. Ten mj. zasedal na zemském soudě, roku 1457 byl jmenován nejvyšším císařským písařem a roku 1467 hejtmanem Čáslavského kraje. O jeho vážnosti svědčí pak i to, že v roce 1457 byl v poselstvu vypraveném ke dvoru francouzského krále Karla VII. pro nevěstu českého krále Ladislava Pohrobka.

Po Burianově smrti (1468) spravují panství společně jeho synové Mikuláš mladší, Jiřík a Burjan. Část panství, jehož součástí byl i Smrdov, však patřila pod správu prvních dvou a posléze po smrti Melchysedecha pod samotného Mikuláše.

V roce 1516, kdy ze čtyř bratrů zůstává už jen Burian (II.), se celé panství opět sjednocuje. Tehdy k němu kromě Světlé, Lipnice, Lichnice, Herálce, Polné, Přibyslavi, Želiva a Chotěboře patři i Smiřice, Česká Kamenice, Opočno aj., takže je jedním z největších dominnií v Čechách.

Z rozsáhlého majetku se však Burian dlouho netěšil. Zemřel už ve roce 1522 (30. května v Praze, kde mu zvonili hrany na všech farách a týž den vezli ho na Lipnici) a o rok později jej následoval i jeho syn a dědic Mikuláš. Vlastníkem Světlé i Smrdova se pak až do roku 1540 stal Mikulášův bratr Jan a po něm Janův syn Burian (III.).

Po prodeji lipnického hradu r. 1561 Františkovi hraběti z Thurnu, si Burian určil Světlou za své trvalé sídlo. Světlou s mnohými vesnicemi držel posud jen zápisně, ale na jeho prosbu mu r. 1582 dědičně v zemské desky vloženy. Již v roce 1569 zahájil přestavbu kostela, při něm postavil novou školu a špitál pro městské chudé

Burian Trčka z lípy měl významné politické postavení, byl císařským radou a nejvyšším podkomořím Království českého. (Sám se r. 1567 dle nápisu na kamenné zárubni nad postraním vchodem ve světelském zámku, tituluje jako Burian Trčka z Lípy na Světlé nad Sázavou, první komoří císařský - ve zkratce B.T.Z.L.N.S.N.P.K.C.). V tomto roce na českém trůnu seděl Maxmilian II. se kterým vyjednával na sněmu v roce 1575 o povolení a potvrzení tzv. České konfese (jednalo se o svobodě a rovnoprávnosti pro nekatolíky, české bratry a luterány).

Byl velmi bohatý, takže když 15.května 1591 ve svém domě na Malé straně Pražské zemřel, „odtud mrtvé tělo od množství pánův a rytířů provoděno na Světlou“ (Diarium za Rudolfa II., Dačický I. 173). Rozsáhlé panství, které čítalo celkem 107 obcí a osad, zdědili jeho tři synové: Jan Rudolf, Maxmilián a Burian Mikuláš. Bratři si záhy po smrti otcově dědictví rozdělili a Maxmilian dostal za díl Světlou. Tehdy byla sepsána „registra správní důchodův“ které nám vyznačují meze rozsáhlého dílu Maxmiliánova. Patřily k němu tvrz Světlá s městečkem a vesnicemi, městečko Smrdov, Habr městečko s vesnicemi, Krupá tvrz s vesnicemi, Chotěboř s příslušenstvím, dvořáci okolo Německého Brodu, Dvůr Žaky, ves Vrbice a jiné mnohé vsi

V té době (1591) byla ve Smrdově. 1 rychta, 1 mlynář, 40 láníků (sedláků), 7 chalupníků. Rychtář a mlynář byli svobodní, ostatní museli vrchnosti platit clo v penězích a naturáliích. Rovněž zde byla varna piva, masné krámy. I z těchto živností se vrchnosti platilo, jakož i ze řeky (za lov ryb) luk a lesišť.

Obrazek

Obec Smrdov měla i svůj městský znak následujícího popisu: Na štítě je šikmo položený meč, zkřížený s nakoso položeným žezlem.

 

Maxmilián byl dle dobových záznamů, vlídný k okolním pánům i městům, zvláště k Čáslavským. Zemřel svobodný r. 1597, jeho dědicem byl bratr Jan Rudolf.

Jan Rudolf Trčka byl jedním z nejbohatších šlechticů v předbělohorských Čechách. Byl člověk dobromyslný, ale také bázlivý a netoužící po veřejných úřadech. Naproti tomu jeho manželka maří Magdalena, rozená Lobkovicová, které se ve svých rozhodnutích podřizoval, byla žena rázná, lakotná a neoblíbená (lid ji hanlivě nazýval zlá Manda nebo Manda Trčková, možná odtud pochází slovo panimanda). Již v roce 1602 učinil pořízení (závěť) o manželce své, kde jí dal „zámek Světlou, městečko, řeku Sázavu, městečko Habr, městečko Smrdov se všemi vesnicemi, zámek Lipnici s příslušenstvím atd…Jan Rudolf dal Světelským novou výsadu (1604), jíž jim dal právo o statcích svých volně říditi; podobné obdarování učinil r. 1613 Smrdovským“(A. Sedláček)

Po bitvě na Bílé hoře byl Trčka v únoru 1621 obviněn z podpory stavů, na rozkaz Karla Lichtenštejna zatčen ve svém domě v Německém Brodě a držen v domácím vězení. Díky diplomacii své manželky byl nakonec omilostněn. Dokonce se stal komorníkem císaře Ferdinanda II. a ještě téhož roku byl místodržícím a zemským soudcem. Vzestup rodiny mezi pobělohorskými kořistníky byl však už spíše záležitostí jeho manželky a jeho syna Adama Erdmana. Bohužel Trčkové se účastnili spiknutí Albrechta z Valdštejna proti císaři a tak 25.2.1634 byl Adam Erdman v Chebu zavražděn. Jan Rudolf Trčka synovu smrt dlouho nepřežil; 29.9.1634 zemřel ve svém domě na náměstí v Německém Brodě.

Jím vymřel po meči slavný a starobylý rod Trčků z Lípy, který držel Světlou a s ní i Smrdov více než 200 let.

Ještě v r. 1635 vládla na Světlé Maxmiliana z Harachů, vdova po Adamu Erdmanovi, ale brzo byla nucena odstoupit.

Veškerý trčkovský majetek byl zkonfiskován (celkem 40 panství v ceně skoro 4 miliony zlatých) a císař zabavenými statky obdarovával své věrné, většinou důstojníky z řad cizácké soldatesky, pocházející z mnoha zemí Evropy. Světelské panství bylo rozděleno a podíly na něm císař r. 1636, 26. srpna přikázal dědicům knížete Dona Aldobrandiniho (velkopřevoru maltézkého řádu), Volfovi Adamovi hraběti z Pappenheimu, Brunovi hraběti z Mansfeldu a Burianovi Ladislavovi hraběti z Valdštejna. Posledně jmenovanému se podařilo proplatit finanční podíly a celé panství spojit v jeden celek. Šestého září 1638 obdržel vklad do zemských desek, „čímž mu postoupeny od panství světelského: zámek a městečko Světlá, městečko Trhová Zahrádka, vsi Bohušice, Příseka, Horní a Dolní Březinka, Žebrákov, Bynetice, Mrzkovice, Druhanov, Služatky, Opatovice, Vlkanov, Pavlov, Vilémovice, Pavlíkov, Leština, městys Smrdov, Ovesná Lhota, Horní a Dolní Dlužiny, Zboží, Bačkov, Kunemily, Kochanov, Radkovec, Nová Ves, Lhota hlásná, Závitkovice, Radostovice, Lipnička, Trpišovice, Smrčná, Lhota Dobrovítova, Chonkovice, Lípa, Kouty, Kamenná Lhota a rychta Kališťská“.

Po smrti Ladislava Buriana z Valdštejna (1649) držela Světlou vdova Anna Marie, rozená ze Šternberka. Byla však nucena zadlužené a postupně rozprodávané panství, ke kterému v polovině 17. století patřilo kromě Smrdova a Zahrádky, už jen pět vesnic postoupit v r. 1651 Gerhardovi Taxisovi, který jej v závěti odkázal církvi, a to klášteru poustevníků v Bredě v Nizozemsku. (tato skutečnost je obestřena tajemstvím, neboť se mi v současné době nepodařila prokázat existence kláštera v holandské Bredě ani v belgickém městě Brea!). V jeho zastoupení pak páter Augustin Beer, převor kláštera sv. Panny Marie na Malé straně v Praze prodal roku 1667 za 3 150 zl. Rýnských Theodoru Mulcerovi z Rozenthalu, který ji však následujícího roku přenechal za 16 100 zl. (jak je vidět i tehdy se dobře obchodovalo) Janu Bartoloměji z Vernieru. Tím ovšen střídání majitelů zdaleka ještě nekončí, neboť po čtyřech letech (13.3.1972) koupil Světlou za 17 300 zl. Hrabě Rudolf z Rabatty, svobodný pán z Dornberku, jenž byl v císařském vojsku „generálním vachmistrem“ a velitelem nad kyrisníky. Panství poněkud rozšířil, avšak 23.1.1679 ho prodal Janu Kašparovi, svobodnému pánu z Montani a s Viesberka. Nový majitel se tak zadlužil, že panství propadlo věřitelům a roku 1685 bylo znovu prodáno. Kupcem byl opět Jan Bartoloměj z Vernieru a jeho manželka Rosalie. V roce 1692 zdědil Jan Bartoloměj po svém otci panství lipnické a připojil je ke světelskému.

R.1694 byl ve Smrdově založena fara, když byla oddělena od farnosti světelské. Prvním farářem byl P. Hynek Korvín. V té době byla vytvořena kolátura, která potrvala ve svém vymezení až do dnešních časů.

R.1694 byla současně založena při faře farní škola o jedné třídě. Prvním učitelem byl Ondřej Kratochvíl ( 1694-1728 ). Je tedy čím se chlubit proti všem okolním obcím. Do této školy mohly chodit děti z celé kolátury.

Od roku 1704 byl novým majitelem světelska Karel hrabě z Pötingu.

Za jeho panování byly životní podmínky podaných velmi tíživé a tak došlo na Habersku roku 1716 ke vzpouře sedláků. Kromě Habrů zasáhla vzpoura vesnice Proseč, Lučici, Kámen, Jiříkov, Tis, Pohleď a Lubno. Smrdovští se však nezúčastnili a nakonec bylo povstání potlačeno nekrvavou cestou.

Od něj koupil roku 1722 Světlou hrabě František Antonín Černín. Podařilo se mu konečně dostavět barokní část přestavby zámku a to v roce 1737. Po mrti F.A. Černína prodala jeho manželka Josefa Světlou a s ní 17 vesnic hraběti Filipu Kolowratu Krakovskému. Ten, když se v roce 1748 stal majitelem, získal panství vyčerpané a před krachem. Celkovou ekonomickou situaci velmi negativně ovlivnily následky prusko-rakouské války. Po prohrané bitvě u Chotusic u Čáslavi (17.5.1742), kde pruský král Fridrich II. porazil vojsko Marie Terezie byl celý kraj vypleněn a celé panství včetně Smrdova muselo platit velké rekviziční dávky (finanční i naturální) na rakouské a francouzské (spojenecké) vojsko. Tím byl pochopitelně venkov zdecimován a hrozilo nebezpečí dalších nepokojů. Tomu se nový majitel snažil předejít tím, že chtěl dát lidem práci v nově vznikajících manufakturách. V roce 1752 založil první brusírnu českých granátů. V jeho šlépějích pak úspěšně pokračoval syn Leopold Kolowrat Krakovský. Zakládal i brusírny skla, v manufaktuře v Josefodole zahájil v roce 1778 výrobu mosazného zboží, kterou pak roku 1786 nahradil výrobou papíru. Hrabě Leopold se pokusil také o obnovení těžby stříbra u Dlužin a u Vrbice, ale práce pro nedostatek kvalitní rudy musely být zastaveny.

O tom, že těžba vzácných kovů probíhala i na Smrdovsku pojednává článek autorů Velebil D., Dryák K. (2003): Sejpy po těžbě kasiteritu a zlata u obce Sázavka (dříve Smrdov), vsv. od Ledče nad Sázavou. – Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha) 11, 199-201. http://www.velebil.net/ (osobní stránky jednoho z autorů článku)http://www.nm.cz/publikace/publikace-detail.php?id=13 (časopis Bulletin mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea). S jejich souhlasem jsem oskenovaný článek (tři stránky) umístil do fotogalerie.(Fotka sejpů ze současnosti zde)

K tomuto tématu bych si dovolil osobní poznámku. Všichni Smrdováci i občané Sázavky znají les Štampíl (nebo Na štampíli ). Myslím si, že název pochází z německého die Stampfe (der Stampf, event. Die Stampfmühle), což v češtině znamená stoupa.

To je zařízení k drcení a rozmělňování, např i železné rudy, zlatonosných nerostů, chemických surovin apod. Pohon stoupy není energeticky náročný, a proto bývala hnána přímo jen malým vodním kolem, takže  na říčce Sázavce, která teče pod Štampílem, zřejmě takové zařízení kdysi mohlo být…

A  ještě něco -pod Ovesnou Lhotou nedaleko bývalého jezu je lokalita v současných pozemkových mapách nazvaná Stupník. V historických mapách z let 1836-52 na Seznamu je uveden název Kieselstampf, což je v překladu stoupa na křemen. A nad Leštinským rybníkem na potoku, který jej napájí, je v historických mapách zakreslen také "Stamfmühle", tedy stupník (stoupa)

 

 

Naproti tomu mnohem úspěšnější byl hrabě v podnikání zemědělském, když na svém panství začal s velikými reformami, které měly nedozírný význam pro celý kraj.

K dědictví po otci dokázal přikoupit ještě Vrbici, Vilémovice, Pavlíkov a Novou Ves, takže k panství světelskému patřily v r. 1787 pak tyto vesnice, osady a samoty (v závorce uváděn počet čísel popisných) Horní Březinka (10), Dolní Březinka (8), Mrzkovice (14), Leštinka (9), Žebrákov (12), Benetice (16), Opatovice (12), Horní Dlužiny (8), Dolní Dlužiny (13), Kunemil (32, včetně mlýna a papírny v Josefodole), Druhanov (15), Služátky (11), Příseka (20), Vrbice (22 se zámečkem), Nový Dvůr (2), Dobrá (2), Mezilesí (2), Horní Bohušice (11), Dolní Bohušice (7), Vilémovice (27), Pavlov (27), Roznotín (2), Leština (25), Dobrnice (12), Chraňbože (4), Smrdov (62), Vlkanov (16), Ovesná Lhota (25), Pavlíkov (dvůr). Dále pak se uvádí ještě několik dvorů a mysliven. Jak z uvedeného výčtu vyplývá, největší vesnicí na celém panství byl Smrdov, avšak již se o něm nehovoří jako o městečku či městysu. Zajímavé je, že druhou největší vesnicí byla Kunemil.

V kronice farské smrdovské se poznamenává, že r. 1770 byl velký mor a nouze následkem velkého sucha a neúrody. Mnoho lidí zemřelo, hřbitov kolem kostela nestačil, a proto se pochovávalo na pastvišti „pod městem“. (Ještě v roce 1929 v místě pohřebiště stával kamenný kříž. Viz kronika rodu Zadinů a Zpravodaj obce Sázavka z dubna 2011.V 60. letech min. století byl přemístěn k silnici na Ovesnou Lhotu. Kříž je - možná mylně - někdy nazýván jako "smírčí") 

V roce 1770 zavedl hrabě pěstování jetele a po té pěstování brambor. První uplatnění našly brambory na světelsku po neúrodných letech 1771 a 1772, kdy nastala velká drahota a hlad (léto roku 1771 bylo velmi mokré a chladné; ještě 17. června padal dokonce sníh). Ani červený jetel nenacházel zprvu velké uplatnění, a proto bylo jeho pěstování poddaným v roce 1773 přísně nařízeno. Na polích se pěstovaly všechny druhy obilí jako dnes, ale s mnohem menšími výnosy (byly jen asi čtyřnásobkem výsevu). Značné byly plochy řepy, která se u nás začala pěstovat ve druhé polovině 18. století k jídlu i ke krmení dobytka, hrachu a lnu, zpracovávaného podomácku. Bylo jen málo obhospodařovaných luk a v důsledku toho i málo píce, takže dobytek se musel od časného jara až do pozdního podzimu pást na pastvinách.

R. 1775 byl vydán robotní patent a snižuje se poddaným robota na polovic, to je na 3 dny v týdnu.
Velký význam pro zemědělství mělo císařem Josefem II. nařízené vyměřování pozemků a úprava pozemkové daně v r. 1786 (katastr nemovitostí ). Z téhož roku bylo i nařízení o budování protipožárních rybníčků na vesnicích. Příkaz byl splněn i ve Smrdově, o čemž svědčí i dva rybníky - Horní a Koutecký (Horňák a Kouťák). Dalším nařízením tereziánsko- josefínské doby, které se dotklo i Smrdova, byla školská reforma z roku 1774, nařizující povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. V té době však již ve Smrdově 80 let existovala farní škola, jejíž školní obvod byl opravdu rozsáhlý. Spadaly do něho obce: Smrdov, Vrbice, Malý Roznotín, Chraňbož, Dobrnice, Leština, Štěpánov, Lubno, Bačkov, Zboží a Kunemil. (dále viz kronika školy)

Když 2. listopadu 1809 hrabě Leopold Kolowrat Krakovský zemřel, zavládl nad celým panstvím opravdový smutek. V poslední vůli hrabě sice ustanovil univerzálním dědicem svého vnuka Leopolda, avšak ostatní příbuzní vyvolali dědický spor, takže panství bylo pod nucenou správou.

R. 1817 5. srpna koupil světelské panství hrabě František Josef Zichy z Vaszonykeö. Za necelé čtyři roky však od hraběte Zichyho získala Světlou výměnou za uherské panství Dioszeg paní Valpurga starohraběnka ze Salmu a Reifferscheidtu a to do roku 1847.

Po buržoazní revoluci v r. 1848, kterou končí období feudalismu, došlo i k významným změnám v politické správě. Majitel panství od r. 1847 Jan ze Salmu a Reifferscheidtu přestal vykonávat nad bývalými podanými svou moc.

R. 1848 byla zrušena robota vůbec a lid se stal svobodný a nezávislý na vrchnosti (svoboda pobytu, mohl se ženit s kým chtěl a pod.). Do r. 1848 byli v obci jmenováni vrchností rychtář a konšelé, od tohoto roku se už provádějí volby starostů a zastupitelstva.

Přehled feudálů - vlastníků světelského panství je mj. uveden i na webových stránkách o Světlé nad Sázavou (na Wikipedii)

(E. Doubek Světlá v zrcadle dějin)
Vesnice Smrdov je v kronikách a v dalších písemnostech vedena jako samostatná, sebevědomá a svébytná obec, coby veřejnoprávní korporace, hospodařící s vlastními prostředky a na vlastním katastrálním území.

 

img.jpg

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA