Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                                                              

Z historie hasičského sboru

Podle záznamů ve školní kronice byl hasičský sbor ve Smrdově, založen na jaře r. 1887. Tuto myšlenku přinesli bratři hasiči ze Světlé n.Sáz., kde byl sbor již v plné práci. Myšlenka vzájemné pomoci mezi spoluobčany se brzy ujala a jak je vidět přetrvala pomalu celé století a je dosud živá a plodná. Sbor zakládali říd. uč. Václav Havlíček, uč. Jan Slavík, starosta obce Bárta Josef ( není uvedeno čp ), Zadina Jan, čp.13.

Prvním velitelem záchranářů byl zvolen učitel Jan Slavík.

Dalšími zakládajícími členy sboru byli tito občané:

Alois Zadina, čp. 46 František Jambor, st.

Josef Zadina, čp. 46 Josef Holoch, čp. 26

František Zadina, čp. 65 Karel Zlata, čp. 52

Václav Hurský, čp. 58 Josef Zadina, čp. 17

Jan Šemík, čp. 12 Josef Zadina, čp. 38

Josef Zadina, čp. 35 Josef Nečas, čp. 6

Josef Císař, čp. 1 Josef Beneš

Karel Šemík, čp. 79 Jan Vrána, čp. 15

Jan Zeman, čp. 87 Jan Bárta, čp. 32

Josef Zadina, čp. 46 Josef Hurský, čp. 59

František Zadina, čp. 37

Ihned po založení sboru následovala akce na získání peněz na zakoupení stříkačky. Podařilo se to ještě téhož roku 1887. Přispělo se na ni z obecních prostředků a dary jednotlivých členů. Byla zakoupena stříkačka na ruční pumpování. Převáželo ji koňské spřežení. Vždy tři sedláci měli povinnost v případě ohně poskytnout přípřež.

Sbor se stal na dlouhou dobu vzorem širokému okolí a rozšiřovatelem hasičské myšlenky pro další okolní obce, které zakládaly tyto sbory mnohem později.

Činnost sboru směřovala k výcviku jednoho družstva pro přímý zásah proti ohni a druhého pro přímou pomoc postiženému.

V družstvu pro přímý zásah proti ohni byli: 1 velitel, 8 členů na pumpování, 2 členové u koncovky, 1 člen dohlížel na zapojení hadic, dále 2 vozkové a 1 trubač, celkem tedy 15 členů.

V družstvu záchranců byli: 1 velitel, 3 samaritáni, 4 členové pro strhávání štítů a komínů, 4 členové k ochraně sousedních objektů, 3 členové se starali o vystěhování svršků a záchranu zařízení bytů, celkem rovněž 15 členů.

Dne 29. července r. 1887 (či 28.6.1887) hořelo v domě čp. 8. Byl to první požár, kterého se zúčastnili hasiči za Smrdova, a to už organizovaně. Podařilo se jim požár brzy uhasit. Dostalo se jim velkého uznání od spoluobčanů. Po tomto prvním zásahu většina občanů uvěřila dobré myšlence a sbor získal hodně nových členů. O první výroční schůzi měl 34 členů požárních a 22 členů záchranářů. Celkem to bylo 56 osob.

Sbor potřeboval ke své činnosti i finanční prostředky. Ty získával vlastními členskými příspěvky a kulturní činností. Každoročně pořádal tradiční hasičské bály a masopustní veselici.

Z činnosti hasičského sboru

Hasičský sbor ve Smrdově procházel různými proměnami. Před r. 1918 měl sbor vedle svého poslání i význam buditelský a vzdělavatelský. Byly doby, kdy vedení nebylo zcela jednotné. Počet členů byl kolísavý, podle toho, jak byl oblíben velitel.

První světová válka znamenala útlum činnosti sboru a způsobila i ztráty v jeho řadách. Nový velký rozmach nastal po roce 1919, kdy do sboru vstoupili nadšení lidé, kteří se vrátili z války. Nový útlum přivodila krize kolem roku 1930, kdy nebylo finančních prostředků, ani možnost něco podnikat.

Před druhou světovou válkou sbor ožil, protože byl povinován vyškolit občany v CPO - Civilní protiletadlové obraně. Doba nesvobody a fašistického útlaku znamenala naprostou stagnaci veškerého spolkového života. Přišlo jaro r. 1945 a s ním slavné revoluční dny. Skončila doba smutku a nejistoty a nastala nevýslovná radost z nabyté svobody. Pro činnost požárního sboru se vytvářejí nové podmínky. Organizace sboru je přizpůsobena veřejným potřebám. Vedle vlastního poslání sboru, tj. boj proti požárům, se členové spolu s ostatními pracujícími zúčastňují národních směn a brigád. Vítězný únor 1948 znamenal počátek nové etapy v myšlení i jednání lidí. Nastala organizační přestavba průmyslu i zemědělství. Pro sbor to znamenalo důležitý úkol chránit nově vybudované zemědělské objekty a závody. Dochází k přejmenování sboru na ČSPO - Československý svaz požární ochrany a přejmenování členů na „požárník“.

Snahou požárníků není jen práce u požáru, ale především požárům předcházet. Každoročně konají prohlídky budov veřejných i soukromých. Provádí se údržba požární techniky i vodních zdrojů. Hasičská zbrojnice byla postavena r. 1920. Pamětníci ještě pamatují čtyřkolovou stříkačku na ruční pohon, taženou koňským potahem, i stříkačku Bedlovku. Byla velká sláva, když v r. 1954 obdržel sbor z Ledče nad Sázavou autostříkačku. To ovšem nikdo netušil, že co 1 km ujetý, to 1 litr benzínu spotřebován. To bylo pro organizaci neúnosné. Ještě v témže roce dostávají novou motorovou stříkačku 16. V r. 1964 byla dokončena kašna uprostřed návsi, takže i střed obce má svůj zdroj vody v případě požáru. Rybníky na obou koncích vsi rovněž zaručují dostatek vody.

Po 2. světové válce všechny spolky projevovaly velký elán do práce, ale nevyhnuly se generačnímu problému. Muselo dojít k omlazení sboru, což se projevilo v činorodé práci. Bylo ustaveno družstvo žáků „mladý požárník“, které se aktivně zapojilo do práce. Tito žáci, chlapci i děvčata, později dorostenci, zůstávají i v dospělosti věrni svému požárnímu útvaru už jako členové sboru. Tak se sbor omlazuje, což přispívá k jeho kvalitě, a zároveň se tvoří i družstva žen, které mají ve sboru také svá opodstatnění. Do soutěží se vedle dospělých členů posílají zejména žáci a tito si úspěšně vedli v mnoha okresních přeborech. Uvedu několik příkladů:

- r. 1956, ve Světlé – 2. místo - 13-15 let

- r. 1962, v Kožlí – 2. místo - 9-12 let, 3. místo - 13-15 let

- r. 1963, chata Doubravka – 5. místo - 9-12 let, 1. místo - 13-15 let

- r. 1963, krajský přebor v Pardubicích – 6. místo - 13-15let

- r. 1964, v Zahrádce – 2. místo - 9-12 let, 1. místo - 13-15 let

(O tom, jak mladí hasiči si vedou nyní, je možno se něco málo dozvědět na stránkách

www.hasicisazavka.estranky.cz)

Smrdov na požáry bohatý

Jelikož v minulém období byly střechy většinou kryty papírem či došky a většinou se svítilo lampami a svíčkami, není divu, že vznikaly časté požáry. Tím, že je obec na kopci, udělal zde často své zkázonosné dílo vítr a nedostatek vody. Sama vesnice je velmi starého původu, je stavěna do kruhu jako „okrouhlík“, stavení vedle stavení. I toto hrálo velkou úlohu. Domy od sebe snadno chytaly a daly se velmi špatně hájit.

R. 1859 vyhořely usedlosti čp. 54, 76, 52, 53 a 57.

R. 1862 (10.10.) vyhořely usedlosti čp. 41 a dalších 49 statků včetně fary a kostela. Zachránila se jen škola. Byl to největší oheň v obci. Vyhořela čp. na dolní straně 5 – 23, na horní straně 32 – 57 včetně 46, 47 a 73. Požár vznikl v čp. 41 a silný vítr dodělal dílo zkázy.

R. 1883 (21.9.) vyhořely usedlosti čp. 18 – 22 a 79. Téhož roku (28.11.) vyhořely ještě usedlosti 31, 70 a 71.

R. 1886 vyhořely usedlosti čp. 48 – zde vznikl požár – a dále 44, 45, 49 – 54, 57, 58, 62, 64, 68, 69, 74, 75, 76 a 1. Opět byl silný vítr.

R. 1887 29. července r. 1887 (či 28.6.1887) hořelo v domě čp. 8.

R. 1887 (20.10.) vyhořely usedlosti čp. 35 – 40.

R. 1892 (16.11.) vyhořely usedlosti čp. 21 – 23, 25 – 28, 84 a 85.

R. 1894 (10.8.) vyhořely usedlosti čp. 11 – 23, 29 – 34, 70, 71, 78 a 79.

K tomu je nutno podotknout, že při těchto velkých ohních vyhořely obytné budovy i s nimi spojené chlévy, kůlny, stodoly, špýchárky a vše, co v nich bylo uskladněno. Lidé mnohdy zachránili jen holé životy. Při těchto neštěstích se projevila pravá staročeská soudržnost obce. Občané nepostižení sami od sebe pomáhali občanům postiženým, nezištně a rádi. Mnohdy pomáhali i lidé z okolních vesnic. Vypomáhali materiálem i při výstavbě nových domů.

V pozdějších letech už nedocházelo k takovýmto hromadným ohňům, spíše k ohňům jednotlivých obytných či hospodářských objektů. Oheň většího rozsahu byl v roce 1934, kdy vyhořelo celkem 6 domků u hřbitova. R. 1932 vyhořela 3 popisná čísla za kostelem.

Požár roku 1862

(Podle zápisu v obecní kronice)

Bylo to v pátek po smrdovském posvícení, tj. 10. října 1862, kdy Smrdov postihlo hrozné neštěstí. Téhož dne o půl čtvrté hod. odpolední vypukl v čp. 41 oheň. Na učiněný pokřik a poplach spěchají ihned všichni obyvatelé tomu obydlí na pomoc. Avšak zhoubný živel navzdory hájení počíná se okamžitě na sousední stavení rozšiřovati, ano i na protější stavení sem tam poskakovati, takže po uplynutí malé chvíle již obě strany vesnice byly v ohni, v jednom plameni stály a celá obec ohnivému moři se podobala. Přiběhlo sem ihned mnoho lidí i z okolích vesnic, též i stříkačky a hasící prostředky sem přivezeny, avšak na hašení nebylo pomyšlení. Do vsi, přes kterou plameny s obou stran klenutí tvořily, pro nesmírné horko a dým nikdo nemohl vkročiti. Při pokusu tom zajisté každý horkem a dýmem by byl udušen. Jen pozadu okolo zahrad a vesnice bylo lze jen obtížně projíti.

Lidé v pravém slova smyslu s holýma rukama a s tím, co měli na sobě, aneb co v čerstvosti chvátiti mohli, z hořících příbytků utéci museli. Někteří pak na poli pracujíce, při spatření požáru pozadu domů přiběhli a již ani do domu vkročiti nemohli. Jiní, co se dalo plamenům vyrvati, a to ještě na mnoha místech s patrným nebezpečím života, pozadu ven do polí a zahrad vynášeli. Ale i tam přilétlými oharky se vše vzňalo a shořelo na popel.

Politováníhodné bylo zajisté postavení ubohých těch lidí, když na tak nenadálou zhoubu majetku svého museli smutně a bez vší naděje v záchranu se dívat.

Fara a kostel dlouho stály od ohně nedotknuty. Mělo se za to, že fara, která byla chráněna vysokými a hustými stromy na zahrádce, bude od požáru ušetřena. Proto se na ní sneslo ze sousedství a hlavně ze školy velké množství šatstva, prádla, peřin, plátna, másla, sádla a mnohých jiných věcí. Avšak oheň přece do fary vnikl ze sousedního statku čp. 8 tím způsobem, že do hořící slámy, blíže oken nahromaděné, vlétly jiskry, sláma začala hořet, od ní se vzňaly rámy farských oken a ve chvilce byly fara v plamenech. V plamenech skončily i všechny věci, které si tam lidé ze sousedství uschovali. K zásobám těmto nebylo možno přistoupiti a něco z nich vynésti. Učiteli Janu Šmídovi shořelo věcí za 400 zlatých rakouské měny. Uprostřed toho byla ochráněna stará, šindelem krytá škola, ač již na několika místech chytala. Stalo se to přičiněním učitele Jana Šmída, který po celý čas požáru od školy ani na krok neodešel, nýbrž uprostřed žáru a dýmu, skoro s nebezpečenstvím života, ve škole setrval. Když pak již škola chytala, třikráte z půdy vznikající oheň ulil a tak školu uhájil, jsa od lidí již za dýmem udušeného a mrtvého považován.

Také kostel vyhořel. Nejprve se vňala kulatá, šindelem krytá báň na věži, pak ostatní šindelová věž a střecha kostela. Odtud vnikl oheň do kostela a prolomeným stropem dovnitř. Kromě mnoha věcí shořely tu i varhany, nedávno opravené, a 4 překrásné zvony, 3 na věži a 1 nad oltářem. Zvony ty pro svoji velikost a silný, líbezný, harmonický zvuk daleko široko pověstné a známé byly. Zvony s hořícími krovy dolů spadly a tu v horkosti plamenů se rozlily. Zvonovina z nich, později v hrubých kusech z popelu a rumu vytažena byla.

Při tomto největším ohni celkem shořelo 49 čísel s chlévy, kůlnami, stodolami a celým příslušenství, mimo to kostel, fara, kovárna, hospoda čp. 46 a pekárna v čp. 73, patřící pekaři Nechvílovi.

O této události se dlouho vyprávělo a bylo na ni vzpomínáno, jak svědčí následující autentický článek z Čáslavských novin z 10. dubna 1928:

Práce našich dětí

Z dědečkových pamětí

(Veliký požár ve Smrdově r. 1862)

Náš dědeček je již hodně stár a mnoho zakusil. Teď nejraději posedává u kamen, topí a při tom vzpomíná na své mládí a často nám vypravuje různé události ze svého života. Ve škole nám jednou pan učitel vypravoval, že as před 60 lety shořel celý Smrdov. Hned jsem si vzpomněl na našeho dědečka a večer jsem ho poprosil, aby nám vypravoval, co si o tom pamatuje. A dědeček vypravoval: "Bylo to v dvaašedesátém roce, když ten velký oheň byl. Tehdy mi bylo osmnáct let. Měli jsme už všecko obilí doma, bylo po žních. Oral jsem "na díle" pod městem, když tu na mne Francek Vítkův volal: "Koukej, ve vsi hoří!" Ohlédnu se a uprostřed vsi se valí sloup dýmu. A již se všech stran sbíhali se lidé ku vsi. Zapřáhl jsem voly do vozu a jel jsem domů. Než jsem přijel domů, už hořelo asi šest stavení. K nám se to již blížilo.Chytilo u Havlů, v čísle 41. Nebyl u nich žádný doma, byli v Opatovicích se křtem. Než se vrátili, shořelo jim všecko, jen dobytek a trochu nábytku jim lidé zachránili. Když tatínek viděl, že už naše stavení neobstojí, pustili jsme dobytek do polí, pár volů jsem zapřáhl do vozu a vynášeli jsme. Peřiny, jarmary a různý nábytek jsme naložili na vůz a já jsme s tím jel za ves. Ve vsi bylo boží dopuštění. Lidé pobíhali zmateně, nikdo nevěděl co dělat. Stříkačky nebylo a vítr roznášel hořící došky s jednoho stavení na druhé a v malé chvíli už naše stavení se stodolou hořelo jako pochodeń. Hořelo tak v hodině 50 čísel i s plnými stodolami. Jen stěží vyvedli lidé dobytek a trochu nábytku a peřin vynesli. Shořel též kostel i věž, která byla baňatá a krytá šindelem, tři zvony spadly a rozlily se. Ze školy vynášeli nábytek a různé věci do fary, která byla už tehdy jednopatrová a pod šindel, ale fara též shořela a vše, co tam bylo uschováno. Shořely tam cenné knihy i kronika naší obce. Škola však neshořela, ač byla uprostřed vsi. Byla jednotřídní, přízemní a kryta šindelem. Říkali potom lidé, že pan učitel Jan Šmíd nosil vodu v čepici a poléval střechu a tak školu uhájil. Já jsem potom večer vezl fůru k babičce do Vlkanova. Když jsme dojel na kopec ke Lhotě, byla už tma a do dneška jsem nezapomněl na hrozný pohled, který se mi naskýtal, když jsem se s kopce na naši ves díval. V tmavé noci se plameny jasně odrážely a nad tím vysoko byla rudá zář. Do smrti na to nezapomenu. Nám pak nastaly smutné časy. Obilí nám shořelo, nebylo co jíst, krmení pro dobytek také nebylo a pojištění jsme neměli. Museli jsme po okolních vesnicích žebrati o píci a živobytí. Z okolních vesnic přiváželi lidé do Smrdova dobrovolně obilí, mouku i dříví na stavbu. My jsme dostali dříví z Vlkanova od Zounků, též z "Bučiny" z panského lesa každý dostal nějakou kládu. Z Hradce strýc Dvořákův nám přivezl as 10 kop došků. Tak jsme do zimy postavili stavení. Stodolu jsme stavěli až druhý rok. Vzpomínám si, jak mi bylo, když jsme museli s bratrem po okolních vsích prositi. Došli jsme do "Dílů", sedli jsme na mez a plakali oba. Nechtělo se nám dál, vrátili jsme se. Ale druhý den jsme museli. Šli jsme tedy a došli jsme až do Žďáru, je to as 4 hodiny cesty. Tam byli hodní lidé. Fůru slámy jsme tam dostali. Nanosili jsme si ji k jednomu rolníku, druhý den jsme si vypůjčili koně a dojeli pro ni. Tak jsme to přece přes tu zimu přebědovali. Ale, děti nepřeji vám, aby vás něco takového ve vašem životě potkalo."

Napsal žák Miloslav Myšička č. 5.(1914 – 1995), dle vyprávění svého dědečka Josefa Myšičky, (1844-1927).

Tradiční hasičské bály

Hasičský ples nebo také bál se koná pravidelně každoročně od založení sboru během ledna až února, s výjimkou obou světových válek. Podle záznamů v kronice i podle vyprávění pamětníků byl bál vrcholnou událostí obce. Udržela se tradice, že sboru zasílají občané vstupné, když se nemohou plesu zúčastnit z rodinného či jiného důvodu. Tato hezká podpora sboru se zřejmě udržela z dřívější doby, kdy sbor hospodařil jedině s vlastními prostředky. Je to jakýsi dobrovolný příspěvek na další činnost.

Zachovala se i další hezká tradice. Na ples se vždy dávají tisknout pozvánky. Do každého domu jsou doručovány samotnými požárníky. Požárníci přijdou ve svátečních uniformách a každý občan je osobně pozván. Při vlastním bále jsou zachovány také určité „obřadnosti“. Taneční sál je vždy vkusně vyzdoben papírovými girlandami a lampiony. Na čelní straně jsou umístěny helma a sekyrka, případně heslo se zdravicí. Každý účastník je pořadateli uveden „na své místo“. Je pravidelně hrna i „hasičská hymna“: Co jste hasiči, co jste dělali, že jste pivovar shořet nechali… Je vyhlášeno a vytroubeno sólo, které tančí se svými manželkami jen sami požárníci.

Dřívější plesy měly i další programy. Začínalo se přesně v 19:00 hodin. Hudba vytroubila „tuš“. Velitel prohlásil bál za zahájený a jako prvý zahájil s manželkou tanečním sólem. Ostatní hasiči mu dělali čestné kolo. Na bál se chodilo zásadně v uniformách.

Ve 21 hodin se tančila skupinou mladších účastníků „Česká beseda“, což byla jakási kulturní vložka.

Aby se získaly další finanční příjmy, prodávaly se losy. Losovalo se ve 23 hodin. Ve výhrách byly 2 – 3 dorty, vína kořalky, ba i jaternice, obilí aj. Tyto ceny dávaly zdarma ženy hasičů, jako svůj příspěvek k družné zábavě. O bále tancovali všichni. Vzájemně si muži prováděli své ženy. Mladí o přestávkách mezi jednotlivými tanci chodili v tanečním kole po sále a vzájemně se bavili. Říkalo se tomu „korzo“. Kdo netancoval, posedávalo se v šenku, pokuřovalo a popíjelo pivo nebo rosolka.

Z bálu se chodilo domů až za bílého dne. Velitele sboru obyčejně vedla z bálu domů hudba. Pamětníci říkají, že často šel vratkým krokem, ale…

Na bál se každý těšil, bylo vždy na co vzpomínat.

Tradiční oslava konce masopustu

Téměř pravidelně se v obci slavíval konec masopustu. Organizovali jej taktéž hasiči. Po vsi chodily maškary s hudbou, často sestavovanou jen z místních hudebníků.

Začínalo se hned po obědě, aby se dala obejít celá obec. Do průvodu se připravilo vždy kolem 30 masek. Obvykle to byl žid, tulák, hajný, kominík, šašek, slečinka, cikánka, nevěsta, husar na koni, četník, báby všeho druhu, vodník, pejřil, mlynářský aj.

Samozřejmě, že kominík mazal sazemi, mlynářský zase prášil moukou, cikánka hádala z ruky. V čele chodil „pasák“ s pokladničkou a vyptával se sousedů, zda si přejí zahrát, s kterou píseň.

Bylo zvykem, že se také „bralo“. Snědly se koblihy, vypilo se víno. Mnohý hospodář „daroval“ oves, trochu pšenice. To vše sypal žid do pytle. Po skončení maškarního průvodu se vše vyměnilo u hostinského za masopustní pití. Večer pak byla ještě na sále veselá masopustní zábava, která se zakončila přesně o půlnoci. Tímto aktem se uzavírala doba plesová.

Občané rádi vzpomínají na hezkou masopustní scénku, kdy se ve starém mlýně „přemílaly“ staré báby v hezká mladá děvčata. Na masopustní rej se vždy přišla podívat celá ves, ba i občané z blízkého okolí přicházeli, aby zhlédli tuto neobyčejnou podívanou. Oslava masopustu se konala vždy a za každého počasí.

Závěrem…

Nelze zachytit na několika stránkách vše, co se během trvání spolku odehrálo, není možné zachytit všechny události, příběhy, zážitky. Jedno je však jisté. Byla to léta naplněná obětavou prací pro své bližní, bez nároku na odměnu. Sbor měl svá období úspěšná i méně úspěšná. Často musel překonávat různé překážky a obtíže, ale vždy zvítězila obětavost lidí, kteří měli rádi svou ves.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA